Když se řekne sociální distanc, každý si nejspíš okamžitě představí utrpení posledního roku, do kterého nás uvrhla globální pandemie. K nikomu se nepřibližovat, raději se ani moc nedávat do řeči a svět raději chvíli pozorovat jen skrze okna vlastního domova nebo monitoru. Při jednom takovém pohledu z okna na hustě osázené tůje mezi naším a sousedovic pozemkem mě však napadá, že určitý typ sociálního odstupu vlastně není až taková novinka. Naopak se jedná spíš o souhrn návyků, které si po léta důkladně pěstujeme, a to dokonce zcela dobrovolně. Zejména, pokud žijeme ve městě.
Dobrovolný sociální distanc je vlastně taková všední záležitost. Při čekání na autobus pro jistotu soustředěně zírat do mobilu, aby paní na zastávce promlouvající se svým bišonkem náhodou nepromluvila i na mě. A nespokojenost se servisem v kavárně bez hnutí brvy vypsat ještě od stolu na tripadvisor. Držet si odstup, soukromí. Ať se každý stará sám o sebe.
Takový přístup k sociálnímu životu mi podle všeho prospívá. Jinak by přeci nemohl být tak rozšířený. Přesto se ale občas zamyslím nad tím, jestli se mi takhle opravdu žije dobře. Existují snad i jiné způsoby soužití, které by nenarušovaly můj každodenní život a zároveň by byly ku prospěchu mně a třeba i někomu jinému? Téměř všechny životní formy prý prosperují, pokud fungují komunitně. Komunita. Co si pod tím pojmem vlastně mám představit?
Podle prvního vyhledaného výsledku na googlu je komunita skupinou lidí, kterou pojí společné hodnoty, zájmy, cíle, profese nebo místo bydliště. Komunity, do kterých patříme, utváří náš obraz o světě, poskytují pocit sounáležitosti a přístup ke společným zdrojům. Takže pokud se například cítím být aktivní součástí mého sousedství, upevňuje se můj vztah k místu, kde žiji a díky tomu vůči němu cítím odpovědnost. No, zkusím se zamyslet nad tím, jaká aktivita by se dala ve prospěch mého sousedství vyvinout, ale tůje zatím kácet nebudu.
K těm společným zdrojům komunity mě napadá, jestli by se mohly využívat třeba v rámci různých forem vzdělávání a poznávání nových lidí. To mi totiž chybí celkem často. Vím sice, že je kolem spousta lidí, kteří mají celkem progresivní nápady, ale zatím se spíš míjíme. Přitom bychom se mohli vzájemně propojovat a vytvářet prostor pro experimentování s novými formami spolupráce. To by ale samozřejmě taky vyžadovalo vystoupení ze zajetých kolejí.
Čím déle se o tématu komunitně smýšlející společnosti uvažuji, tím více nápadů a otázek mi přichází na mysl. Nejspíš se podrobím osobnímu pokusu a namísto obvyklého distancu od druhých zkusím něco nového. Konkrétní plán zatím nemám, ale celkem se těším na to, co mě při mém experimentu potká.
Dejte nám vědět do komentářů, co komunita znamená pro vás 🙂
Nejnovější komentáře